Ve vzduchu je cítit, že se něco mění. Možná to jsou první sluneční paprsky, které nejen svítí, ale i hřejí. Možná vůně země, tak intenzivní po dešti, že se do ní chce člověk ponořit. A možná jsou to prostě velikonoční koláče pečené v troubě, které připomínají, že je už čas na Velikonoce.
S těmito svátky je to trochu jiné než s Vánocemi. Místo zářících světýlek – čerstvá zeleň. Místo skořice a pomerančů – vůně řeřichy, křenu a mazurků. Všechno je lehčí, více jarní, jako by nám příroda chtěla naznačit, že je to čas znovuzrození, ale nejen v náboženském smyslu.
Chuť tradice
Každý dům má své velikonoční rituály. U některých se polévka žurek vaří podle receptu prababičky, u jiných cukrový beránek vždy stojí na stejném místě na stole. A i když říkáme, že jsou to jen symboly, přesto si svátky bez nich neumíme představit.
Je však jedna věc, která spojuje všechny tradice – JÍDLO. Možná žijeme rychleji, možná nemáme každý den čas na domácí pečení, ale o Velikonocích stále cítíme vůni ještě teplé trouby, na stole stále stojí domácí paštika, stále malujeme vajíčka, i kdyby jen proto, abychom si připomněli, jaké to bylo, když jsme byli dětmi.
Něco jiného, ale domácího
Pokud hledáte něco nového na velikonoční stůl, a současně blízkého tradici, vyzkoušejte paschu – dezert, který kombinuje sladkost, sametovost a nádherné vzpomínky na dětství.
Recept na paschu
- 1 kg tučného tvarohu,
- 200 g másla,
- 200 g moučkového cukru,
- 4 žloutky,
- 100 g sušeného ovoce (mandle, rozinky, kandovaná kůra),
- lusk vanilky.
Tvaroh dvakrát rozemelte, máslo utřete s moučkovým cukrem a žloutky, přidejte vanilku. Smíchejte s tvarohem, přidejte sušené ovoce a dejte do lednice ve formě vyložené gázu. Po několika hodinách pascha získá ideální konzistenci a stane se dezertem, který chutná nejen tradicí, ale i něčím víc – klidem, časem, který můžeme strávit s blízkými, a chvílí, kdy si prostě sedneme ke stolu a užíváme si chuť toho, co máme – života.
Možná o to právě jde u Velikonoc? O to zpomalit, pocítit, že tady a teď je dost dobré. Že tradice není jen to, co bylo, ale i to, co teď tvoříme – po svém.
Kasia
